Ginny seděla tiše u svého kolejního stolu a sledovala prořídlé řady studentů v hodovní síni. Hodně matek se rozhodlo letos své děti do Bradavic neposlat. Výjimkou byl jen Zmijozel, kde chyběli maximálně dva studenti.

Neville se na ni smutně usmál, když očima doputovala k jeho tváři. Kývla mu na pozdrav.

Otočila se pomalu k učitelskému stolu, tomu pohledu se vyhýbala až příliš dlouho. Nastal čas čelit nočním můrám.

Bála se setkání s párem černých očí, ale zároveň se mu chtěla podívat do obličeje. Najít tam vysvětlení celého šílenství kolem. O to víc ji překvapilo, že ředitelské místo bylo prázdné.

Pochopila to velmi rychle, když si profesorka McGonagallová stoupla a začala přednášet uvítací proslov. Nestáli mu ani za to, aby je přivítal v novém školním roce.

ooOoo

Ginny se stala prefektkou Nebelvíru – překvapivě, když většina ze jmenovaných chyběla – tudíž se mohla po večerce lehce opozdit, než zalezla do peřin. Procházela se tmavou chodbou a třídila si myšlenky. Tolik potřebovala klid, aby našla ztracenou rovnováhu. Rozhodně nechtěla skončit s vyloučením nebo něčím horším za napadení profesora. Jednoho adepta na ublížení na zdraví rozhodně měla.

Zarazila se v půlce kroku, když jí náhle v hlavě zazněla slova, která profesorka McGonagallová pronášela dnes odpoledne. Prve jim nevěnovala příliš pozornosti, ale nyní v tmavé chodbě osvětlené jen měsícem vykukujícím z mraků na ni dopadly celou vahou. Plně si uvědomovala skrytý podtext, co se za nimi skrýval.

Samozřejmě, jak jí to jen mohlo uniknout?

Ona je nenápadně pobízela ke vzpouře. Jistě, možná si ten význam uvědomovala Ginny jako jediná, přesto to byl prvotní impuls k nápadu líhnoucímu se jí v hlavě.

„Opět sama večer na chodbě? To bude osud.“ Otočila se po hlase s připravenou peprnou odpovědí, která jí však uvízla v krku.

Šklebil se na ni stejný šeredný muž, který ji napadl při proniknutí Smrtijedů na hrad. Už věděla, že se jmenuje Amycus Carrow a letos je učí Obranu proti černé magii. Vlastně nově jen Černou magii.

„Jsem prefektka. Mám právo kontrolovat chodby po večerce.“ Zkusila to s rozumným vysvětlením, ačkoliv mu toužila opět hodit obraz na hlavu.

„Takže bych tě neměl potrestat? Jenže já kašlu na školní řád a ke všemu jsem dnes ještě neprovětral hůlku,“ v křivém úsměvu ukázal řádku zažloutlých zubů. Lehce se otřásla odporem i strachem zároveň. Vytřeštila oči, když se mezi jeho prsty zjevila hůlka. Pokoušela se vymyslet slušnou dopověď, ale mozek kolaboval. Neodvažovala se hádat, co se chystá provést.

„Cruciatus!“ Ani neslyšela dokončení slova, zhroutila se v bolestech k zemi. V očích ji zaštípaly slzy, ale jako by zapomněly cestu ven z kanálků. Kůže ji neúnosně pálila, přesto cítila krůpěje studeného potu. Každá kost v těle se kroutila v různých úhlech, že skoro slyšela, jak jedna po druhé praskají.

„To by stačilo!“ Nepoznala, komu cizí hlas patří, v uších jí příliš hučelo a zrak zastírala šedavá mlha. Přesto byla vděčná za přerušení.

„Snape, nepleť se do toho!“ Carrow se k němu otočil, hůlku stále připravenou k použití.

Severus musel být obezřetný, moc dobře věděl o labilnosti nového profesora a jeho oblibě v zakázaných kletbách.

„Profesore Carrowe, jděte do svého kabinetu. O slečnu Weasleyovou se postarám sám!“ Snažil se do svého hlasu dostat výhružku, i tak použil titul profesora, aby nevyprovokoval zbytečný konflikt.

Pár dlouhých okamžiků se vzájemně měřili pohledem, než Carrow ustoupil a odešel. Celou věčnost se soustředil jen na druhého muže, ačkoli se Severus toužil přesvědčit, jak je dívce ležící na podlaze. Byla tak tichá. Příliš tichá.

Vzal bezvládné drobné tělo do náruče a odnesl k sobě. Zvedla k němu oči, ale pravděpodobně ho ani nepoznala. Pootevřela rty, aby mu něco řekla, jenže nevydala hlásku, omdlela.