Hodiny odbíjely sedmou hodinu ranní a první sluneční paprsky prosvítaly oblohou.
Severus seděl mlčky v ředitelském křesle, prsty spletené do stříšky využíval jako podpěru brady; přemýšlel. Spíše se pokoušel rozumně uvažovat, ale roztěkaná mysl neustále zalétala k malému pokoji za jeho zády, kde ležela zatím stále bledá dívka.
Nezbývalo mu než čekat, až dozní poslední příznaky kletby, jenže on nesnášel nečinné sedění na zadku. Uměl čekat, přesto nebyl příliš trpělivý. Život ho několika krutými lekcemi vyškolil v ledasčem i v čekání. Jen ho nenaučil nečině přihlížet, zvlášť když ho situace nutila zakročit.
Právě v takové chvíli si nejvíce uvědomoval, o kolik let je Ginny mladší. Celá jedna generace nasbíraných zkušeností, ale i promarněných příležitostí.
Její tělo snášelo Cruciatus mnohem hůř. Pro dospělého to sice nebyla žádná procházka růžovou zahradou, ale rozhodně se vzpamatoval dřív, než zasáhla-li kletba ještě plně nevyvinuté tělo nezletilého. V takových případech mohla napáchat mnohem více škody a trvalých následků. Děsil se všeho, co se mohlo stát a že ji od toho nedokázal uchránit. Jestli jí špatně srostou kosti nebo zhorší zrak, neodpustí si to.
Stočil pohled na hodiny, s povzdechem se zvedl a už poněkolikáté šel zkontrolovat dívčin neměnný stav.
ooOoo
Ginny v hlavě tančili trolové kankán a při každé otočce si nezapomněli pořádně dupnout. Nejraději by jim tu party zatrhla, jenže netušila, kdo je vůdce. Pokusila se zanaříkat, aby si alespoň trochu ulevila, ale hlasivky právě vyhlásily protestní stávku. Tu by jim taky zakázala, kdyby to dokázala.
Soustředila se na pozvolné nepatrné změny na svém těle, dokud po nějaké době nedošla k závěru, že by mohla zkusit otevřít oči, aniž by při tom přišla k úhoně.
Úspěšně rozlepila víčka a soustředila se na tmavou skvrnu před sebou, která postupně nabírala jasných obrysů.
Snape!
Seděl u ní a patlal na ni nějaký hnus. Netušila, co přesně nanášel na obnaženou část jejího těla, ale nehodlala s jeho jménem spojovat cokoliv hezkého ani v případě masti. Přestože jeho péče přinášela úlevu.
Tolik se soustředil na svou práci, že ani nezaregistroval, jak ho pozoruje. Snažila se předstírat spánek, aby se na něj mohla zpod sklopených řas dívat. Dlouhé vlasy mu padaly do tváře, ale nevšímal si jich. Zarazila ji silná touha, lákající k zastrčení těch několika neposedných pramenů za ucho.
Odolala a jen dál sledovala jeho urputnou snahu. Nechápala, proč to dělá, mohl ji přece poslat na ošetřovnu. Přesto mu byla vděčná. Nahlas to ovšem nikdy nepřizná.
ooOoo
Severus si otřel ruce do ubrousku a naklonil se k odkládacímu stolku pro hůlku, aby mohl znovu zjistit, že se vlastně nic nezměnilo. Nadával si do zabedněnců, že se tolik strachuje pro hloupou holku. Riskoval hodně, kdyby zjistili, kde je jeho slabost. Jenže mu na ní záleží a to už nedokáže změnit.
„Už jste se ráčila probrat?“ Zamračil se na víčka, která se pod jeho upřeným pohledem rychle zavřela.
Neochotně přikývla, zřejmě ještě nemohla mluvit poté, co si večer vykřičela hlasivky. Přidržel jí sklenici s lektvarem u úst. Nejprve se zdráhala, když však pochopila, že se neustoupí, vypila obsah do dna.
„Co jste dělala v noci na chodbě?“ Vystřelil na ni otázku ihned, jakmile spolkla poslední doušek.
„Jako prefektka…“ pokoušela se bránit, ale s ochraptělým hlasem ztrácela její výbušnost na intenzitě. Spíš pištěla jak malá myš.
„Ne! Ani jako prefektka nemůžete nic,“ přerušil její marnou snahu o odpověď. Předem věděl, co chce říct a že to není dostatečná omluva. Ne v téhle rozbouřené době.
„Ale…“ Další marná snaha bránit se, kterou Severus rázně ukončil.
„Nečetla jste snad nový školní řád?“ rozhodl se, být zlý, přímo krutý. Rozhodně nehodlal riskovat, že by ji příště mohl nalézt pozdě. Carrowovi z nějakého důvodu uvízla v paměti a to zaručeně přinese potíže. Velké.
„Jistě, pane,“ kývla zaskočená jeho chováním. Přece vždycky věděla, že je to protivný profesor, tak proč v jejích očích zahlédl náznak zklamání?
ooOoo
„Někam se chystáte?“ Severus vzhlédl od ministerských lejster, která se pokoušel nehodit v náhlém popudu do krbu.
Zahlédl slečnu Weasleyovou při nenápadném úprku. Samozřejmě netušila, že dveře, které si zvolila pro svůj nehlášený odchod, vedou přímo do ředitelny.
„Odcházím!“ Zastavila se v půli kroku a strnule se otočila za hlasem. „Nebo jsem vězeň?“ dodala už se vztyčenou bradou. To gesto působilo roztomile směšně.
Hrdá za všech okolností. Chápal, proč se tak často dostává do průšvihu.
„Pokud po tom tolik toužíte, za dvacet minut vám začíná hodina.“ Vrátil se ke čtení, ale pokradmu sledoval její odchod, aby mohl zaskočit, pokud by uznal, že ještě není dostatečně v pořádku.
