Ginny velmi brzy zjistila, že projít Bradavice může být velmi obtížný úkol. Její nynější zdravotní stav jí ihned na chodbě oznámil, že chůzi rychlejší než loudavou nemá povolenou. Cesta, která běžně trvá několik minut, se zdála nekonečnou poutí bez vyhlídky na cíl.

Dolopotila se do ložnice pro pomůcky, načež zjistila, že první hodinu má právě lektvary  a učebna se nachází o několik pater a stovky schodů jinde. Nehledě na černý přízrak, který si jistě vychutná svou převahu. Frustrovaně hleděla na rozvrh a přemýšlela o spáse v podobě madam Poppy.

Nevzdá se!

Naházela učebnice do brašny a tryskovým tempem, kdy ji předbíhali snad i slimáci, obohacená o sílící píchání v boku, se vydala ke svému cíli.

Svého tvrdohlavého rozhodnutí litovala už po prvním schodě, směr však nezměnila.

„Slečno Weasleyová, máte zpoždění,“ přivítala ji ledová sprcha.

Jako by to nečekala.

Severus se dál tvářil kamenně a ani na okamžik na sobě nedal znát úlevu, když rám dveří zaplnila záplava rusých vlasů.

„Omlouvám se, já jsem…“ snažila se poskládat věrohodnou omluvu, ačkoliv netušila, za co se vlastně omlouvá. Moc dobře věděl, kde byla a proč se zdržela.

„To mě nezajímá. Odečítám Nebelvíru deset bodů a za každou minutu, než začnete pracovat, dalších pět.“

Ginny nenáviděla pozici, v níž se ocitla. Nemohla se bránit a musela přihlížet, jak její kolej ztrácí cenné body. I přesto, že už v této době nejspíš každý na hloupou soutěž kašlal.

Severus sledoval, jak jí v očích zablýskl potlačovaný hněv. Dovolil si popustit uzdu myšlenkám a představil si, co by asi udělala, kdyby byly v učebně sami. Neubránil se mírnému zvlnění úst. Možná to jednou vyzkouší.

Procházel mezi stolky a kontroloval tiché vyděšené studenty při práci. A právě když se rozhodl pro návrat ke svému stolu, upoutal jeho pozornost zvláštní sotva postřehnutelný zvuk. Pochopil o pár vteřin později, když se stihl akorát otočit a zahlédnout, jak slečna Weasleyová omdlévá a padá k zemi. Pára a dusno naplňující místnost po namáhavém přesunu po hradě udělali své. Toužil se k ní rozběhnout, zabalit do svého pláště a odnést pryč. Někam, kde by v klidu zjistil, jak na tom zdravotně ve skutečnosti je. Jenže mohl jediné…

„Pane Andreusy, vezměte slečnu Weasleyovou na ošetřovnu!“ rozkázal k chlapci, který se nad probírající dívkou skláněl. „V tomto stavu jste se tu, slečno Weasleyová, vůbec neměla ukázat. Ohrozila jste svým konáním celou třídu.“ Jeho vlastní slova mu hořkla v ústech, ale nesměl ohrozit svou pověst přísného profesora a krutého Smrtijeda. V sázce bylo příliš mnoho životů. Dokonce i ten její.

Ginny se nebránila, když ucítila, jak ji cizí ruce zvedají na nohy. Nedokázala by to bez pomoci, ani kdyby sebevíc chtěla. Cítila se slabší než moucha.

ooOoo

Ležela na ošetřovně a hypnotizovala bílý strop, měla o čem přemýšlet.

„Neville, fungují ještě mince, které udělala Hermiona pro Brumbálovu armádu?“ nenechala Ginny návštěvu na ošetřovně ani dosednout na židli vedle své postele a už na ni vyhrkla svou otázku, která jí dlouho vrtala hlavou.

Když se sem včera ráno dostala, měla dost času na sestavování svého plánu na pomstu.

„Já… ne… nevím. Nezkoušel jsem to,“ zakoktal se Neville. Pozoroval kamarádku a přemýšlel, jestli se náhodou nepraštila do hlavy.

„Je načase to zjistit,“ usmála se na něj s divokým výrazem v očích, až mu naskočila husí kůže. Někdy měl dojem, že chodila do učení k Snapeovi, když ji tak pozoroval.

„Ginny, to je nebezpečné,“ Neville ztišil hlas, že se skoro musela natáhnout, aby ho slyšela.

„A Harryho cesta za viteály snad není?“ zabručela a zkřížila si ruce na hrudi.

Neville měl opět pocit deja vu, ale raději se zabýval myšlenkou, jak ji utišit, než nakolik se podobá jistému děsivému profesorovi.