Ginny stála před prořídlým shromážděním bývalých členů věhlasné Brumbálovy armády a zoufale hledala jiskřičku nadšení. Poznávala známé tváře a tělem jí jako ostré šípy projížděly vzpomínky na lepší časy. Zažili toho hodně.

Dnes se jich tu sešla necelá třetina a určitě to pár z nich vzdá dřív než vůbec začnou. Četla jim v očích, že nemají potřebnou kuráž, nadšení nebo prostě jen zájem.

Počítala se slabou účastí, ale tohle bylo o dost méně, než v jejich nejkrutějších představách. Znovu přejela pohledem své čekající obecenstvo. Zhodnotila, že připravovaný projev v tuhle chvíli nejspíš nezabere, a proto jen stručně nastínila své záškodnické plány proti Smrtijedům, kteří se roztahují po škole.

Nikdy se nepovažovala za skvělého řečníka, co umí strhnout davy. Znovu se v tom utvrdila, když se po jejím projevu posluchači tvářili, jakoby jim právě oznámila, že pojídáním šťovíku se zlepší jejich pleť. Žádné jásaní, žádné skandování, žádné překřikování v touze uplatnit svůj návrh; jen pár mlčících Bradavických studentů.

„Co čekáš, že uděláme?“ zeptal se s naprostým pohrdáním a nezájmem v hlase Seamus. „Shodíme pár těch špatnejch ze schodů a vyhrajeme za Pottera válku?“ Jak se mohla s tímhle klukem muchlovat u Tří košťat? Sice neadekvátní myšlenka, ale nedokázala se jí ubránit.

Ginny pochopila, že musí rozhodně přitlačit na pilu. Planá slova o Harryho hrdinství, obětavosti a potřebě pomoct mu v jeho úsilí padala na neúrodnou půdu. Rozplývala se v hradních stěnách bez odezvy.

ooOoo

„Barevní ptáčci? Vážně?“ Cho se na ni podívala s obavami o její duševní zdraví.

Od založení nové Brumbálovy armády uběhlo sotva pár týdnů. Přesto už stihli připravit spoustu drobných pastí na své nepřátele, které vždy sklaply v pravou chvíli.

Pohyblivý páchnoucí močál před kabinetem profesorky Carrow, který, shodou náhod, při pokusu o vyproštění nebohé dámy v nesnázích pohltil i školníka Filche.  Pár správně vypuštěných vynálezů od bratří Weasleyů, aby hodiny ztratily řád. Nějaký ten nečekaně mizející schod na pohyblivém schodišti, takže ošetřovna praskala ve švech a podobně.

Zatím se úspěšně vyhýbali odhalení, ale nepoddávali se iluzím, že jim štěstí bude přát věčně. Profesoři už se na záškodníky zaměřili, někteří více odhodlaně než ostatní.

K nelibosti všech si, merlinžel, své neúspěchy v odhalování viníků léčili krutým týráním mudlovských studentů při výuce i mimo ni.

„Věř mi.“ Ginny kroužila zápěstím v přesně nacvičených pohybech a vypouštěla ze své hůlky jednoho opeřence za druhým. Sice nijak prohlášením svou společnici nepřesvědčila, ale protože byla zvolena za vůdce, nikdo jí neodporoval. Ona brzy zjistí, jak krutá fauna může být.

Ginny zavzpomínala na Ronův zážitek, který mu připravila Hermiona za jeho novou přítelkyni a přidala dalšího ptáčka s pěkně ostrým zobákem. Pak si ale vybavila jiného zástupce mužské populace, proto potom přidala jednu malou černou vránu. Pomohla jí uvědomit si, že na hradě je stále dost lidí, kterým rozhodně ublížit nehodlá a jeden dokonce patří ke špatné straně.

ooOoo

„Máme si to nechat líbit?“ zazněla další podrážděná otázka sledující jasný cíl.

Severusovi třeštila hlava z nekonečných stížností, jakoby strávil dvě hodiny s hlavou v kotlíku, do kterého někdo ustavičně bušil kladivem.

Dostal se do těžko řešitelné situace. Na jedné straně rozhořčení profesoři neustále se ohánějící výhružkami a na straně druhé neukáznění studenti. Uznával jejich snahu o vytyčení hranic, smekal před odvahou a rozhodně musel uznat, že mají velmi vytříbený smysl pro humor. Ovšem toho, kdo tohle všechno spáchal, by nejraději přivázal na kůl a postavil doprostřed mraveniště.

Stál mezi mlýnskými kameny a nedokázal najít přiměřené východisko.

„Tak dost!“ zarazil rázně soubor ukňouraných hlasů. Někdy vážně pochyboval, že jedná s dospělými lidmi.

Přál si zůstat zavřený o samotě v ředitelně. V klidu, daleko od pozemských starostí obyčejných kouzelníků. Jenže na sebe právě strhl veškerou pozornost. Všichni s napětím očekávali rozhodnutí. Neplánoval zastavit příval drobných žertíků, protože většina schopných učitelů se jim dokázala lehce vyhnout a ostatní mu nestáli za námahu a rozčilování. Komu se to nelíbí, ať si to vyřeší sám. On má svých starostí dost.

„Nikoho jste nepřistihli přímo při činu, nemáme koho potrestat,“ snažil se přehrát odpovědnost na druhé. Opravdu se nehodlal unavovat slíděním po chodbách a vyslýcháním donašečů.

„Říkají jim Brumbálova armáda,“ ušklíbl se Carrow, protože moc dobře věděl, kde má Severus slabé místo.

Všichni věděli, že za Brumbálovou vraždou se skrývá mnohem víc, ale nikdo netušil co. Proto jen neobratně popichovali, aby ho přistihli v situaci, kterou by mohli použít proti němu. Dávno se je naučil nevnímat.

„Připadám ti, jako hradní drbna, nebo proč mě zatěžuješ obyčejnými klepy?“ Severus opravdu neměl náladu na hrátky a už vůbec ne s tupými omezenci.