Telecí nápady rozměrů Bradavického hradu může mít jedině Lucius Malfoy osobně. Nejen že se chlubí okázalostí, on musí být první i ve vymýšlení trolovin.
Severus znovu rychle přelétl úhledně napsané řádky dopisu, který právě obdržel. Ne, nezdálo se mu to. Lucius se překonal. Otráveně odhodil zdobený pergamen na hromadu listin na svém stole.
Kdyby ho měl po ruce, zaručeně by mu ten jeho navoněný obličej pocuchal. Natrvalo.
Na druhou stranu darovanému koni se na zuby nekoukej a dárek od Malfoye neodmítej.

 

ooOoo

 

Hermiona se pozorně rozhlédla, než se ubezpečila, že se může nepozorovaně přemístit. Ve sněhové vánici se jí nechtělo plahočit přes půl Londýna.

Zašimralo jí v nose. Bezva, rýmu nyní potřebuje ze všeho nejméně.

Přitáhla si čepici víc přes uši. Sněhem zmáčené a zkroucené kadeře ji připláclou na sobě nesnesly příliš dlouho. Nahrbila se s útrpným výrazem proti rostoucímu větru.

Kdo měl tak šílený nápad, vyslat ji v takovém nečase ven? Přiznej si to, holka, sama ses nabídla dojít pro dávku lektvarů, když se Ron s Harrym začali pitvořit. Taky by je neubylo, kdyby jejich profesorovi, a hlavně nejcennějšímu členu Fenixova řádu, projevili trochu úcty. Milovat ho nemusí.

Ani ona netoužila po setkání se zosobněnou ironií, jenže členy řádu někdo ošetřit musí a k tomu jsou zapotřebí lektvary.

Proč vlastně ten chlap nezůstal v sídle štábu? Nemuseli by ho po městě nahánět za každého počasí.

Jistě, Siriusova rozkošná společnost nebyla to pravé ořechové pro přerostlého netopýra. Úcta může jít ve sněhu třeba k šípku, když ho pod závějí najde.

Přede dveřmi malého pro mudly neviditelného domku už jí kýchání dostihlo nadobro. Spěšně si utřela nos a zaklepala. Vidina tepla jí nedala možnost uvažovat nad obavami ze střetu s protivným netopýrem.

Dovnitř ji nečekaně vtáhla pevná ruka.

Pokoj se nořil do tmy tvořené těžkými závěsy na oknech, kterou prořízlo pouze světlo propuštěné s její osobou. Nestačila si ani zvyknout, že už ji nezebe nos, když se jí na rty přitiskly jiné, mnohem vřelejší. V šoku si položila ruce stále zabalené v rukavicích na pevnou hruď, která se k ní tiskla.

„Hmm,“ zamručela překvapená sama sebou a poddala se příjemným pocitům proudících z polibku.

Ruka, která za ní zavřela dveře a naplnila tak nadobro místnost dokonale neproniknutelnou temnotu se jí vpletla do vlasů. Našla to správné místečko, které začala rytmicky laskat.

Připadala si jako puding na vratkém podnosu, když hbitý jazyk objel její horní ret a protlačil se jí do úst. Kdyby ji nedržely cizí ruce, rozhodně by se stala rohožkou u dveří a ochotně k tomu.

Cizí ruce?

Šokovaně vykulila oči a její rozumnější já se začalo drát na povrch. Boj to byl urputný, omámená mysl se svého laskavého narůžovělého oparu nemínila vzdát. Stejně jako kašlala na fakt, že růžovou vlastně nemá v lásce.

Zapřela se do masy před sebou. Útočníka se jí povedlo odstrčit, ale nabýt ztracenou rovnováhu bylo podstatně těžší.

„Lumos,“ ozvalo se před ní nebezpečně tiše.

„Gra… Grangerová?“

„Pa … pane profesore,“ vydechli se zadrhnutím obě osoby v místnosti proti sobě současně.

Překvapení, zračící se oběma v tváři rozhodně nebylo hrané a Hermiona by si jistě vychutnala pohled na zaskočeného mistra lektvarů, kdyby sama neměla práci se svou rozházenou sebekontrolou.

Severus pár vteřin zmateně hleděl na rozčepýřenou zrůžovělou vševědku Grangerovou, než si uvědomil, co vlastně dělá. V hlavě se snažil srovnat právě zjištěná fakta. Políbil svou studentku. K dobru budiž připsáno, že nevědomky a safra se mu to líbilo, to už ale skutečně vědomky. Nic z toho by samozřejmě nepřiznal ani samotnému satanovi, i kdyby mu třeba hrozil nejšpičatějším hrotem svých ohnivých vidlí.

Možná by mohl použít paměťové kouzlo…

To by mu ale nemuselo projít, když se slečinka poslední dobou velmi ráda pohybuje v Brumbálově blízkosti.

Cestu ven z problému si bude muset najít jinde.

„Dozvím se konečně účel vaší nečekané a rozhodně nežádoucí návštěvy, nebo tu na mě hodláte ještě nějakou dobu civět?“ zavrčel podrážděně. Rozhodl vrátit se k osvědčenému. Hodlal výhružně vrčet, rozhazovat sarkasmy a neoblomně ignorovat jasně zářící skutečnost, že k lákavě opuchlým rtům dopomohl slečně, která si k otravování umí vždy vybrat nejnevhodnější dobu, on sám.

„Lektvary,“ Hermiona by za normální situace takhle stupidní odpověď vůbec nevypustila z úst. Vlastně by se jí ani neurodila v hlavě, jenže ona se nenacházela v normální situaci, ani v nenormální, tenhle stav byl prostě neskutečný, nemyslitelný, šokující a absolutně nečekaný.

Návod jak se z této šlamastyky dostat nejspíš v žádné příručce nenajde.

Hermiono, improvizuj!

Ron s Harrym by možná zvládli bruslit na tenkém ledě, jenže ona měla ráda přesně nalinkovaný řád věcí, tudíž se její improvizace skládala z jednoduchého popření celé téhle směšné situace – no moc se jí smát nechtělo. Raději si ani nepřipouštět, co by se jí chtělo, jinak by se mohlo stát, že se přisaje ztělesněnému sarkasmu přímo na úšklebek.

Nádech, výdech, odkašlat.

„Pan ředitel Brumbál vás prosí, zda byste Řádu nedodal tyto lektvary,“ podávala mu rozechvělou rukou seznam, ze kterého se od jistého incidentu snažila v kapse udělat skládací harmoniku. Podivovala se, že se jí z něj rukou v mokré rukavici nepovedlo nadělat cucky. K bodu rozpadu ovšem neměl daleko.

„Pochybuji, že jste seznam dostala v pohromadě nedržícím stavu. Snad jste schopná alespoň lahvičky s lektvary donést v celku, v původní podobu ani nedoufám.“ Než odešel do laboratoře pro požadované produkty, s bručením jí vytrhl list z ruky. Po dobu krátké konverzace na téma ‚jste neschopná‘ se oba přespříliš kontrolovali, aby se nedívali jeden druhému do očí. Nejspíš z obavy, co by se v nich dalo vyčíst.

Když zmizel i poslední milimetr mistrova stínu, vypustila na jeho adresu pohrdavé odfrknutí. Pán si ji dráždí exkluzivními polibky, to ona milostivě přejde, místo aby urputně bojovala za vysvětlení, protože ona je přeci dáma. A on jí tu bude vyčítat jeden trošku zmuchlaný lísteček, který navíc pocuchala kvůli jeho nestoudnému chování.

Vzdálené tiché cinkání skla jí dovolilo pohnout se z místa. V nejbližší době nehrozil žádný vodopád urážlivých výroků na její osobu. Poprvé si mohla pořádně prohlédnout místnost, ve které se tak překvapivě ocitla. Opatrně se odlepila ode dveří, které ji zatím sloužily jako záchranný kruh. Sestoupila dva schůdky z vyvýšeniny u dveří. Na okně spočívaly těžké závěsy, vykoukla ven. Zimní počasí zatím přešlo ze zahřívacího kola do pořádné vánice. Ještě nevystrčila nos a už jí zábly nohy z pouhé představy, že se v té slotě potrmácí zpět. Pochybovala, že jí pán domu nabídne šálek čaje s možností dočasného úkrytu, než se sníh rozhodne dát si pauzu. Ušklíbla se nad představou sušenkové debaty v pohodlném křesle s podmračeným morousem vedle sebe.

Přešlápla, cítila, jak jí vlhne ponožka, asi má v botě díru, bude ji muset opravit, až se dostane do Doupěte. Otráveně se odtáhla od okna a pokračovala v rychlé prohlídce. Dostala se k přeplněnému stolu. Stohy lejster přetékaly z jedné neuspořádané kupy na druhou. Už se chtěla odvrátit, když si všimla rozečteného dopisu na vrcholku jedné naklánějící se hromádky.

Neměla by číst cizí korespondenci.

Ale co? Dnes už udělala horší věci, které by neměla. Mimoděk si přejela rukou, stále ještě uvězněnou v rukavici, po rtech, na kterých stále bez námahy rozpoznávala jeho vábivou chuť.

Líbat tedy umí.

Dost! Okřikla se.

Raději si stáhla palčáky, které prozatím uložila do kapsy.  Netrpělivě se rozhlédla, zda někde nečíhá černé nebezpečí a rychle začala pergamen číst.

 

Drahý Severusi,

 Dlouho jsem přemýšlel o Tvém dárku k Vánocům. Jistě na mou hlavu právě posíláš nejednu nepěknou kletbu, protože už bych měl přeci vědět, že TY Vánoce neslavíš. Pro změnu, je tento fakt zase MNĚ úplně jedno.

Stejně tak vím, jak moc si zakládáš na svém poustevnictví. Přesto, nebo právě proto, jsem se rozhodl poslat Ti milou společnost od madam Desiré.

Určitě s ní budeš nadmíru spokojen.

 Krásné Vánoce

Lucius Malfoy

 

PS.: Slečna Luisa dává přednost nevšedním zážitkům. Příliš ji nevyčerpej, rád bych jejich služeb ještě někdy využil.

 

„Slečno Grangerová, přestaňte laskavě strkat ten váš otravný nos do mých věcí!“ tón jeho hlasu nevěstil nic dobrého.

Prudce se otočila, čímž pomohla kupkám na profesorově stole se převážit.  Kolem nohou se jí vzápětí utvořil bílý kruh z pergamenů. Stála uprostřed jako na odlehlém ostrově o jednom obyvateli a bála se pohnout, aby nenapáchala další škody.

„Pochopil jsem, že se mi tu už od začátku pokoušíte zakořenit. Zkuste to příště, dnes o pohromy nestojím,“ zamručel, než se natáhl a jednoduše ji uchopením kolem pasu vysvobodil z papírového vězení.

„Běžte, srovnám si to sám,“ oznámil stroze, když se její nohy opět dotkly země.

Do náruče dostala přepravku s nejrůznějšími ampulkami, flakonky a kelímky.

Dveře se jí před nosem přibouchly tak rychle, že ani nestihla poděkovat. O rozloučení ani nemluvě. Sledovala kliku, která se světu ocelově vysmívala svou ledovostí. Zaklepala by, řekla mu své, jenže by se jí to nejspíš vrátilo silou blesku. Dupla naštvaně nohou – poslední se směje nejvíc.

Přešla ulici, aby si našla vhodné místo k přemístění. Zadívala se naposledy k domku, kde se ukrýval postrach jejího klidného spánku. Právě se k němu blížila, do strakatého kožichu zabalená, štíhlá žena. Vysoké podpatky lakovaných rudých lodiček se bořily do sněhu s neměnnou pravidelností. Provokativní vlnění boků rozevíralo přední díly kožichu, kde končilo zapínání a nechávalo zahlédnout kmitající krajku podvazků.

Dáreček konečně dorazil.

Náhle se přistihla jak, krčí čelo nad myšlenkou, jestli tu ženštinu bude taky líbat se stejnou intenzitou jako ji. Ba co víc, co když u polibků neskončí? Možná by jim mohla zábavu překazit nečekaným vpádem.

Styď se, Hermiono!

Upravila si límec a přemístila se nasupeně pár bloků od sídla rodu Blacků. Popelnice, do které se jí povedlo bokem vrazit, rachotem vyplašila pár uvnitř krmících se koček. S vřískotem vyskočily a podrážděným vrčením dávaly najevo, co si o jejím vpádu myslí.

Už jim chybí jen vlající černý háv.

Prošla nevšímavě kolem. Přidala do kroku, už aby se mohla hřát u ohně.

ooOoo

„Hermiono!“

Vítání u Weasleyů byla vždycky dlouhodobá záležitost. Než vás obejmou všichni členové početné rodiny a jejich (nebo vaši) přátelé, aby se ujistili, že jste cestou nepřišli o některou končetinu, či za pár minut chůze příliš nezhubli, blíží se večer. Protentokrát vítané rozptýlení.

Odpovídání na všemožné otázky odvádělo Hermionu od myšlenek na tenké rty, které se právě teď nejspíš rozbíhaly po nahém ženském těle.

Nakonec večer, s Ginny tiše oddychující ve vedlejší posteli, si Hermiona řekla, že dnešní záležitost jednoduše hodí za hlavu. Přeci jen se nejednalo o životu nebezpečnou situaci. Omyl se může stát každému – i neomylnému profesorovi a jeho studentce.

Ve vedlejší ložnici odpočíval Ron, to je člověk, který by jí měl plnit hlavu. Černé oči a černé vlasy s černým hábitem si prostě vymaže z paměti.

Protentokrát.