Jedna rozkošná dívenka 13.8. 2008 zjistila, že jejím posláním je dělat lidem radost a plnit jejich sny díky své nezkrotné fantazii. Proto o rok později 13.7. založila stránky na kterých začala zveřejňovat svá unikátní dílka.

S radostí mohu oznámit, že slečna wixie prožila svá dvě velká výročí a jako poděkování za její snahu o zkrášlení šedivého světa, bych jí ráda předala malý dáreček.

Wixie jen pro tebe!

(za betaci děkuju Sarušce a Elušce, které jsem s tím pěkně prohnala 😉

Za nenahraditelné rady a motivaci patří poděkování nadin)

Jdi za světlem

by Chavy

 

Dopnul poslední knoflíček na manžetě svého tmavého kabátu a černým pohledem přejel celou místnost s pocitem, že se sem už nikdy nevrátí. Nakonec jeho oči spočinuly na divokých kudrnách rozprostřených po polštáři. Roztřesenou dlaní uhladil neposlušnou svatozář jemných vlasů, děvče v jeho posteli se neprobudilo. S neslyšným povzdechem nechal dlaň opět klesnout a dovolil si ještě kousek sentimentu, s kterým hleděl na něžného andílka v rozházených peřinách.

Konečné cvaknutí dveří znamenalo definitivní uzavření jeho dosavadního života. Zároveň tím zahájil nový, mnohem nebezpečnější.

 

Jean se zamumláním kouzla klepla hůlkou na špinavý pařez, aby ho zbavila nejhoršího nánosu hlíny a poté se na něj odevzdaně sesunula. Adrien se s funěním dobelhal vedle a těžce se skácel na zem.

„Nehnu se už ani o píď, tenhle les je nekonečný,“ odkopl Adrien těžké boty a masíroval si unavená chodidla.

„Adriane, copak nevíš, že když si zuješ boty, otečou ti nohy a ty je už neobuješ?“ neubránila se Jean smíchu při trpitelském výrazu v kamarádově tváři.

„Nechci je znovu obouvat,“ fňukal kolega s nadějí, že se dnes utáboří.

„Pokud se nehodláte probudit s něčím ošklivým na obličeji, měl byste si je obout velmi rychle!“ tichá, zato rozhodná, slova za jejich zády je probrala z letargie a postavila bleskově na nohy. Jejich hůlky se vyšvihly do bojových pozic.

„Kdybych vás chtěl zabít, už dávno byste leželi tváří k zemi,“ dobře slyšitelné odfrknutí zakončilo krutou pravdu. Nedávali dost pozor a byli si toho vědomi.

„Kdo jste?“ první se vzpamatovala Jean, která se rozhodla pro smířlivý tón a sklonění hůlky.

„Slečno Prewettová, posílají mě za vámi z ministerstva,“ znuděně jí podával úředně vyhlížející dokument. Rychle přelétla zdobená písmenka na pergamenu i jeho netečnou tvář. Černé vlasy pevně svázané do cůpku zdůrazňovaly ostrý orlí nos i uhlově černé tvrdé oči.

Jean přimhouřila své oříškové oči. Možná, kdyby si vlasy rozpustil, nepůsobil by tak přísně, ale to už nebyla její starost.

„Jean, děje se něco?“ dloubl do ní Adrian ve snaze upoutat na sebe pozornost. Nelíbilo se mu, jak nečekaně a hlavně nenápadně se tu ten podivný člověk zjevil a už vůbec se mu nelíbilo, že ho oba ignorují.

„Pana Lloyda nám posílají z ministerstva na výpomoc. Vrátíme se na základnu, pro dnešek toho bylo až dost,“ rozhodla nakonec, ale oči z toho tajemného muže nespouštěla.

„Proč, nemůžeme zůstat na noc tady?“ nehodlal Adrien vidinu odpočinku tak rychle propustit.

„Protože v epicentru černé magie není radno tábořit,“ dostalo se mu odpovědi od nového člena skupiny.

Jean seděla ve svém stanu a se strnulým výrazem hleděla na prodlužující stíny, které na celtě kreslilo zapadající slunce. Dlouhé kudrnaté vlasy si nepřítomně splétala do pevného copu. Kdyby je nechala na noc volně, ráno by je neučesala. Neposlušné kadeře zdědila po své matce a barvu jim dodal otec.

Snažila se ukočírovat tok svých myšlenek, ty si však splašeně létaly podle svých vlastních pravidel.

Jean se po škole vrhla na práci bystrozora a s vervou sobě vlastní to dopracovala až sem. Vedla skupinku kouzelníků, která potírala následky slavné války. Hledala se svými lidmi místa zasažená černou magii a napravovala škody. Důležitý a nebezpečný úkol ji vyhovoval a přinášel uspokojení. Ona sama válku nezažila, narodila se až po jejím konci, ale zkázu, kterou napáchala, nacházela stále. Její matka, která bojovala na straně světla, jí tvrdošíjně odmítala vyprávět, co se tehdy dělo a proto se musela spokojit jen s informacemi ze školy. Často pátrala v různých zdrojích, ale lidé odmítali vzpomínat. Toužili začít znovu žít, proto pramenů ubývalo. Jenže jí stále něco podstatné unikalo a ona si přála tomu přijít na kloub.

Zalezla si do svého spacího pytle, zhasla jedním mávnutím hůlky světlo a podložila si hlavu rukou. Tma rázem pohltila celý prostor a tiché zvuky noci naplnily její dnešní útočiště. Zaposlouchala se do ševelení větru, které jí začalo hrát pravidelnou ukolébavku.

První ptačí tóny sloužily Jean jako budíček. Sebrala ranní hygienické potřeby a vydala se, dokud ještě všichni spí, k nedaleké řece trochu se upravit. Nesnášela svůj vzhled po probuzení. Vlasy jí někdo při spánku aranžoval na nejhorší vrabčí hnízdo, oči se slepily a tvář otekla a růžověla.

Na břehu se chystala stáhnout noční oděv, když si všimla něčí siluety. Přikrčila se za nejbližší strom a snažila se prohlédnout ranní mlhu stoupající z vodní hladiny. Nadávala, že si hůlku nechala ve stanu. Nevěřila by, že se jim někdo vkrade do tábora. Zahodila věci třímající v náručí a přikrčená se proplížila blíž. Věděla naprosto přesně, že nikdo z jejích lidí nestává dřív než ona. Schovaná za hustým křovím nestačila žasnout ze svého objevu.

Z vetřelce se vyklubal její nový podřízený Tobias Lloyd. Stál jen v černých kalhotách u stromu, na který si zavěsil zrcadlo, právě si stahoval své dlouhé vlasy do pevného culíku pomocí černé stuhy.

Jean si všimla, že stejně jako ona nepoužívá na česání, a jak si podle potřeb položených vedle hůlky a košile všimla ani na holení, čistící a upravovací kouzla, raději dává přednost poctivé ruční práci. Opatrně se naklonila, aby měla lepší výhled. Tušila, že další zásah do soukromí by jí asi už nemusel dovolit. Jeho štíhlé tělo pokryté řadou jizev prozrazovalo, že si užil své.

Dokončil úpravu, pomalu s rozvahou posbíral své náčiní a klidným krokem se vydal zpět.

„Nemyslíte, slečno Prewettová, že na tohle jste už přeci jen dost stará?“ pronesl otráveně, když procházel kolem jejího úkrytu, aniž by se zastavil.

Jen udiveně vydechla, ale na námitky se nevzmohla.

 

Jean stavěla svůj stan pod košatým bukem kousek stranou od ostatních. Našla si jako vždy výhodné místečko, kde měla přehled o celém stanovišti a zároveň i dost soukromí. Viděla, že nedaleko od ní si svůj příbytek rozkládá i Tobias. Zahleděla se na jeho úsporné pohyby a snažila se přestat na něj myslet jako už tolik dní před tím. Je tomu už druhý měsíc, co se k nim přidal a za tu dobu se velmi osvědčil jako dobrý stopař i ochránce. Mnohokrát je zachránil před nečekanými léčkami a nástrahami. Zjišťovala, že s černou magií má dozajista spoustu zkušeností. Fascinoval ji. Na jeho jistě pokročilý věk působil mladistvým dojmem a skrýval se v něm velký potenciál. Všech ve skupině se stranil a mluvil jen, když to bylo opravdu nutné. Snažila se o něm vypátrat něco víc, ale jediné, co se k ní dostalo, byly fámy od jejich kolegů.

Hemžení při zakládání nové přechodné stanice se podobalo mravenčímu snažení o vybudování mraveniště. Lidé pobíhali od jednoho k druhému v předem stanoveném plánu, každý si dobře uvědomoval, co za úkol musí splnit. Jean věděla, že v tomto časovém úseku jí není třeba a má chvilku vytouženého klidu jen pro sebe.

Sedla si nedaleko tábora na kraj okolo protékajícího potoka, rozdělala si malý ohníček a vytáhla svou přenosnou sadu na lektvary. Po matce získala touhu po vědění a ze všech oborů ji lektvary lákaly nejvíce. Strýček jí kdysi daroval zajímavou učebnici, která obsahovala řadu poznámek a vpisků. Naučila se tak spoustu těžkých lektvarů mnohem rychleji než ostatní a naučila se i mnohým neznámým. Nalistovala založenou stránku a dala se do přípravy, jednoho z náročnějších lektvarů.

Ztuhlý zapáchající obsah nechala s odporem zmizet. Stále nemohla přijít na to, kde dělá chybu, postupovala přesně podle návodu a stále nedokázala dosáhnout potřebné konzistence, aby směs mohla dotáhnout do konce. Svraštila čelo a přejížděla po ohmataných stránkách, aby nalezla, co jí vypadlo.

„Přidejte před poslední fází trochu vody.“ Prudce se otočila za hlasem, jak ji nečekaný host vylekal.

„Obyčejnou vodu?“ nedůvěřivě si prohlížela Tobiase sklánějícího se nad jejím snažením.

„Voda není nikdy obyčejná! Dokáže dávat život stejně jako brát, je obsažena ve všem, co nás obklopuje, proč byste ji nemohla tedy přidat i do…“ nahlédl zkušeně do kotlíku s bublajícím novým základem, „posilujícího lektvaru?“ Jean nestačila žasnout, jak mohl poznat, o který druh lektvaru se pokouší, když mnoho z nich má velmi podobný základ.

„Ale tady v postupu se o ní nepíše,“ zmateně listovala a říkala si, že by na nic tak banálního přeci nezapomněla.

„Pokud máte klasickou učebnici, ani se nedivím,“ přiklekl si vedle ní.

„Právěže nemám,“ vítězně máchla svou knihou.

Podmračeně jí vytrhl svazek z ruky se slovy: „Kde jste ji vzala?“

„Nemusíte se obávat, černá magie v ní není,“ zářivě se na něj usmála, „daroval mi ji strýček. Podívejte, jak se v lektvarech vyznal, obsahuje spoustu cenných rad,“ snažila se získat ji zpět, aby mu mohla dokázat pravdivost svého tvrzení. On se však zvedl, s odporem odhodil knihu před sebe a odešel. Na zadní straně desek zasvítil nápis:

„Tato kniha je majetkem Prince dvojí krve“

Jean rozdělila denní úkoly a zamířila na krátkou obchůzku okolí.

„Nedaleko odtud je bažina nasycená magií,“ zasyčel ji známý hlas za zády. Prudce se otočila na Tobiase opřeného o strom.

„Zítra se tam porozhlédneme,“ oznámila mu věcně a snažila se tvářit vyrovnaně a klidně. Stále měla z jeho přimhouřeného pohledu pocit, že by měla stát v pozoru.

„Pro početnější skupinu je to nebezpečné, půda je tam nestabilní. Dojdu tam sám. Ještě dnes.“ Odlepil se od kůry a loudavou chůzí se prosmýkl kolem ní.

„Usilujete o převzetí velení?“ opáčila tónem, o kterém doufala, že bude dost autoritativní a spěšně ho následovala. Vypadalo to, jako by ji ignoroval. Nezpomalil, i když bylo zcela evidentní, že ví, že za ním jde a ani nijak nereagoval na její otázku.

„Jdu s vámi!“ zastavila se mu po boku. Úkosem si ji změřil, ale neprotestoval.

Vedl ji jistě, jako by toto místo už v minulosti navštívil. Prodrali se hustým houštím, až se před nimi rozprostřela travnatá loučka posetá pestrobarevnými květy.

Rozhodla se mu ukázat, kdo je vůdce a vyrazila první, jenže jí nebylo přáno, protože ji prudce strhl zpět. Zmateně na něj upřela hnědý pohled.

„Chcete se utopit?“ nemusel zvýšit hlas, a přesto poznala, že se na ni hněvá. Zdvihl kámen a hodil ho před ně. Její zbrklost ji málem přivedla do maléru. Kámen se propadl tím, co se zdálo být trsem trávy, jako kostka cukru smetanou. Šokovaně zírala na místo, kterým chtěla projít a nadávala si, jak mohla zapomenout na svůj výcvik a neomylný instinkt. Opatrně vytáhla hůlku a přemýšlela, jaká diagnostická kouzla budou nejvhodnější.

„Kterým způsobem nás hodláte zabít teď?“ protočil oči její doprovod.

„Nechte těch ironických průpovídek a řekněte mi narovinu, o co tu jde!“ vyprskla, protože ztrácela kontrolu nad svými rozbouřenými emocemi.

„I to nejjednodušší kouzlo by se tu obrátilo proti nám. Ochranný štít brání kouzlit,“ máchl otráveně rukou okolo a tvářil se, jako by mu tvořilo největší obtíž ji cokoli vysvětlovat. Ano magický štít, o tom už slyšela, ale poprvé se s ním setkává v reálu. Pozorněji se porozhlédla a zjistila, že od místa kde stojí, se okolí opravdu nepatrně rozostřuje. Pro obyčejného smrtelníka nepostřehnutelné.

„Co navrhujete?“ poddala se jeho zřejmým zkušenostem.

„Dostat se do středu k jádru a zničit ho.“ Prosté konstatování typu tohle-už-máš-dávno-vědět.

„Jak? Všude okolo se rozprostírá bažina,“ Jean se nehodlala vzdát bez boje. Nasupeně si složila ruce na hrudi a čekala na odpověď od pana „moudrého“.

Tobias opět nasadil výraz naprostého zoufalství. „Budeme sledovat motýly.“ Další jednoduché konstatování.

Jean vzdala úsilí pochopit tok jeho myšlenek a jednoduše si počkala na vysvětlení.

„Motýl se neřídí očima, a proto zaručeně pozná, který květ je pravý.“ Nečekal na odpověď, otočil se k ní zády a pustil se za prvním barevným tvorečkem. Pochopila, že pokud se do večera nedostanou na pevnou půdu, nemusí to zvládnout nikdy. Motýl v noci taky odpočívá.

Jean otráveně seděla na uschlé větvi a vztekle cupovala stéblo trávy. Šero sebou pomalu přinášelo nastávající tmu a ona trčela společně se svým průvodcem na opuštěném ostrůvku uprostřed divočiny a, co hlavně, neprostupné bažiny. Epicentrum černé magie se jim povedlo neutralizovat, okolní krajina se rázem vrátila do původních tvarů, ale sebemenší magický výboj by jejich počínání mohl zmařit, takže proto zůstali uvězněni na ostrůvku.

„To se vám opravdu povedlo!“ vztekala se Jean spíš na sebe než na Tobiase.

„Kdybych vás nemusel vláčet sebou a donekonečna vám všechno vysvětlovat, nikdy bych tuhle školáckou chybu neudělal!“ Slovní úder se jí vrátil s nečekanou razancí.

„Moji lidé mě zaručeně půjdou hledat,“ postavila si tvrdošíjně hlavu.

„A pokud je povede ten mamlas Adrien, utopí se tu všichni,“ odvětil suše a prohlížel si nepřítomně okolní krajinu.

Chtěla mu odporovat, vážně chtěla, ale měl pravdu.

Jedna Hodina stíhala druhou, celkem vzato se skoro předháněly, která dříve uběhne. Tma všechno milosrdně zahalila do svého hvězdami vzorovaného hávu.

„Co si provedl, že tě poslali sem?“ Jean se zachichotala, jak jí samo tykání sklouzlo ze rtů. Třela si promrzlé paže a přisedla si blíž ke svému společníkovi, aby od něj získala kousek jeho živočišného tepla. Jeho výraz ze tmy nebyl patrný, ale tušila, že ho svou familiárností zaskočila. Na ramenou jí přistál jeho kabát a jeho paže ji přisunula ješt

„Nechtěla jsem tě urazit.“ Nechápala čím, se ho dotkla, ale mrzelo ji, že se po krátkém okamžiku sblížení zase uzavírá do sebe. A to nechtěla připustit.

„Měla by ses pokusit usnout. Plyny z bažiny působí hůř než ether, za chvilku bys mi vyzradila i to, cos  neřekla vlastnímu otci,“ promluvil tiše a upravil jí kabát kolem krku.

„Táta je mrtvý,“ zašeptala a vzpomněla si na chvíle, kdy jí v otcovské náruči bylo krásně.

Oba se ponořili do svých vlastních myšlenek, toulali se ve svých soukromých světech.

Neměla příliš času poznat otcovskou lásku, vlastně si ani pořádně nevybavovala, jak vypadal. Jen jeho veselý hlas z dob, kdy ji uspával pohádkou, slýchávala ve snách.

„Tobiasi?“ snažila se ho vtáhnout zpět do diskuze. „Miloval si někdy někoho?“

„Jednou,“ promnul opatrně pramen jejích vlasů. „Vlastně dvakrát.“

„Opravdová láska je ale přeci jen jedna.“ Nechápala, s jakým klidem dokáže konstatovat, že jeho životem prošly dvě ženy.

„Jsi ještě dítě,“ zašeptal a jeho dech ji polechtal na nose. Vztáhla ruku, přejela mu prsty po tváři a políbila ho na překvapená ústa. Povolil se jejímu hřejivému dotyku a oddálil své rty, aby mohla jazykem proniknout dovnitř. Pohrával si s jejími ústy, než se spěšně odtrhl.

„Proč si to udělala?“

„Aby si věděl, že už nejsem dítě a…“

„A?“

„Chtěla jsem vědět, jaké to je líbat muže.“ Naštěstí, pod pláštíkem dámy noci, nemohl zahlédnout, jak ji polila červeň.

„Příště,“ vtiskl ji polibek na špičku nosu, „si počkej na toho pravého.“

 

Po dalším měsíci a několika dalších stěhováních se jim nakonec povedlo vytýčenou oblast relativně zbavit působení nežádoucí magie nebo ji alespoň zabezpečit. Vraceli se zpět na ministerstvo, kde je čekalo zasloužené volno a po dovolené další čistící akce.

Jean nadšeně zaklepala na světle natřené dveře a rychle se odběhla schovat za keřík stojící u cesty na verandu. Žena s dlouhými kudrnatými vlasy v čerstvě vyprané zástěře se zmateně rozhlížela po okolí a když se otočila k odchodu, Jean vyskočila ze svého úkrytu a vrhla se jí kolem krku.

„I ty jedna uličnice,“ usmála se žena a zavedla dívku do domu.

Jean matce povyprávěla nejčerstvější a nejšťavnatější zážitky ze svých cest a neopomněla se zmínit, že potkala velmi zajímavého muže.

„Mami, myslíš, že by ses za Tobiase mohla u strýčka přimluvit?“ obkreslovala Jean prstem obrysy na vzorovaném ubrusu a po očku sledovala matčiny reakce.

„Jean, miláčku, vždyť toho člověka sotva znáš a nevíš, čím se provinil,“ pohladila svou dcerku po vlasech a zadívala se jí přísně do očí.

„Sama si mě učila, že druhým se má pomáhat,“ vztekala se Jean nad matčiným jasným nezájmem a prudce vyskočila na nohy. Chvilku postávala na místě, pak uraženě přešla k oknu a zadívala se do zahrady.

„Dobrá, uvidíme, co se dá dělat, ale nejprve si s ním chci promluvit,“ rezignovala nakonec Hermiona pod psím pohledem své dcery. Před očima se jí rozehrála vzpomínka na doby, kdy bojovala za práva skřítků a nikdo se nepostavil na její stranu, dokonce i skřítkové se tomu zájmu bránili.

Ron je opustil brzy po narození Jean. Práce pro ministerstvo se mu stala osudnou. Jeden z posledních stoupenců lorda Voldemorta ho zaskočil nepřipraveného. Výchova jejich dcery zůstala jen na ní. Zakusila těžká období, ale až teď poznávala, že odvedla dobrou práci.

Jean táhla svou matku chodbami ministerstva do dolních pater, kde se nacházely prostory určené pro Oddělení nápravy škod napáchané hrůzami války. Doslova radostí poskakovala, jak byla nadšená, že se jí její plán daří. Tobias sice nechtěl ani slyšet o nějaké pomoci a přímluvách, ale až vše zařídí, už jí nebude moci odporovat a určitě jí poděkuje.

Vtrhla do jeho maličké kanceláře skoro bez zaklepání a zhurta spustila k zádům muže hrbícího se nad stolem plným map.

„Tobiasi, chtěla bych ti někoho představit,“ zazpívala radostně, že konečně nastává zlomový okamžik. Tobias se pomalu narovnal a otočil.

V Hermioně by se v ten moment krve nedořezal. Z tváře jí vyprchala všechna barva a málem se jí podlomila kolena.

Jean si nevšimla matčina šoku a pokračovala si dál ve svém.

„Mio!“ zašeptal muž, aniž by Jean zastavil.

„Dobrý den, profesore,“ Hermiona posbírala svou rozsypanou nebelvírskou kuráž.

Jean přestávala stíhat sled událostí, pozorovala svou bledou matku, jak uhranutě sleduje Tobiase a on jí pohled stejnou měrou vrací.

 

Nenápadně se snažila dostrkat matku k svému cíli, usilovala o uskutečnění nevinných setkání Hermiony a Tobiase, ale ta vždy skončila prudkou výměnou názorů. Hermiona si nebrala servítky a neustále se do něj navážela třeba i pro drobnosti a on jako obvykle si nenechal nic líbit. Hořkost, nenávist a ztracené ideály kroužili okolo v čím dál menších kruzích. Nakonec to vzdala. Prosila matku, aby na vše zapomněla, že se zařídí sama a svého cíle dosáhne jinak. Tušila, že obě strany boj ničí, ale nechápala, proč v něm přesto pokračují. Co ji však dráždilo ze všeho nejvíc, bylo, že oba zarputile odmítali říct důvod jejich sváru a tím jí zamezili vytvořit mezi nimi alespoň klamné zdání příměří.

 

Hermiona rázovala ode zdi ke zdi dlouhými kroky po měkkém koberci Harryho kanceláře.

„Ještě jednou, Harry, rezolutně odmítám, aby Jean pracovala se Snapem!“ Zkřížila ruce na prsou a vyslala varovný pohled do křesla, kde se Harry snažil poskládat střípky informací z jejich hodinového rozhovoru dohromady.

„Hermi, sama si souhlasila s tím, že by neměla mít protekci, jen proto, že je dcerou dvou ze slavné trojky,“ Harry se smířlivě usmál, vstal ze svého ministerského křesla a přešel ke své kamarádce, „souhlasila si, aby používala rodné jméno své babičky místo Ronova. Proč, by to najednou mělo být jinak?“ pohladil ji chlácholivě po ruce.

„Tady přeci nejde o výhody, ale o její bezpečí!“ rozhodila Hermiona vztekle rukama.

„Severus byl Starostolcem osvobozen, sám jsem se o to přičinil!“ ohradil se rázně Harry.

„Jistě a za smrt Brumbála dostal jen doživotní zákaz vstupu do Bradavic. Nikdy jsem nepochopila, jak si mu to mohl udělat!“ třískla za sebou dveřmi. Neuspěla u kováříčka, půjde za kovářem.

Zaklepala na dveře, ze kterých nedávno doslova vyběhla. Pokusí se postavit minulosti čelem. Jakmile v Tobiasovi poznala učitele lektvarů, vzpomínky rozehrály své bolestné představení.

Protáhla se po dlouhém spánku a ihned poznala, že je něco špatně. Zapátrala rukou po posteli, aby zaznamenala, že v ní leží sama. Posadila se a rychle se rozhlédla. Nebelvírská dívčí ložnice nikdy nepůsobila, tak studeně a opuštěně. Protřela si ospalé oči a zjistila, že leží v posteli profesora Severuse Snapea. Tváře jí zrůžověly z představy, co se stalo předešlou noc. Jejich vztah trval už skoro půl roku a ona se díky tomuto zvláštnímu muži cítila neskutečně šťastná a volná. Po špičkách přeběhla studenou podlahu, aby mohla ukořistit ještě pár chvil v jeho hřejivé náruči, než odejde učit a ona se bude muset jít tvářit, jako by ho nesnášela. Jeho komnaty však zely prázdnotou. Nikdy neodešel bez rozloučení. Křik a shon za dveřmi ji vytrhl z hloubání, popadla hůlku, narychlo se oblékla a spěchala chodbou, aby se stala svědkem všeobecného zmatku a povyku.

Pochopila až mnohem později, když bylo jeho tělo odklizeno do kaple, střepy byly posbírány, utichl truchlivý fénixův nářek, dozněla poslední smutná slova, mozek přestal popírat realitu a ona mohla nečinně ležet v posteli. ‚Snape zabil Brumbála.‘ Tak nějak to Harry říkal. Ne, to se nestalo. Zítra se probudí v jeho náručí a oba se spolu pobaví nad jejím bláznivým snem, že Albus je… že Brumbál není….

Její hlava nedokázala tu jednoduchou zprávu přijmout.

Dveře se prudce otevřely. Stál v nich a ona si zoufale pomyslela, že i když oba zestárli, jemu to na kráse rozhodně neubralo. Jednoduchým pokynem ji pozval dál.

„Mohlo mě to napadnout, jak je prosté si půjčit jména rodičů. Tobias se ti stal soukromým bičem?“ Vzpomínala na noci v jeho objetí, kdy se jí přiznal k nenávisti k despotickému otci. Těkala očima po regálech a oddalovala důvod své návštěvy, než se dostala pomalou chůzí až k němu a ocitla se mu tak tváří v tvář.

„Stejně jako tvá dcera.“

Prosté a jednoduché, nikdy si nepotrpěl na nikam nevedoucí rozhovory.

„Drž se od Jean dál!“ vyhrkla ve snaze dostat to ze sebe a rychle zmizet z jeho dosahu.

„Zakaž jí to, zařiď si to! Jak sama dobře víš, já si moc vyskakovat nemůžu.“ Zády se opřel o stůl a zaujal tak oblíbenou pózu z doby, kdy ještě učil v Bradavicích.   Hermiona ohrnula ret. Už se ho nebojí, není malá studentka trpící pod proudem sarkastických urážek. Vztáhla dlaň a vytrhla jeho pravou ruku z pevného sevření na hrudi, kde vykasáním rukávu odhalila jeho předloktí. Nijak v počínání nebránil, jen ji tiše pozoroval. „Jistě, jen malá jizva. Tak lehce se dělá tečka za minulostí,“ pustila rukáv, který sklouzl na své místo. „Já nezapomínám. Měli tě poslat na doživotí, ale místo toho tě osvobodili!“

„Mohla ses přijít podívat na proces, jako hrdinka si měla právo zasahovat i do neveřejných procesů.“ Ani Severus už se nemohl ubránit tomu, aby zvýšil hlas.

Nemohla se ho zúčastnit, nešlo to. Tak brzy se nedokázala s jeho podvodem smířit. Zradil Brumbála. Zradil všechny, kteří mu věřili. Zradil svým odchodem ji.

Toužila na něj zapomenout, tvářit se, že jeho polibky a doteky nikdy nepoznala.

Zabořil štíhlé prsty do jejích ramen a prudce si ji přitáhl blíž k sobě.

„Jenže vám, slečno Grangerová, jsem nestál ani za to!“

„Paní Weasleyová!“ ohradila se a přikryla jeho dlaně svými v pokusu strhnout je dolů. Při pohledu do černých hloubek jeho očí zapomněla, co vlastně zamýšlela. Stáli strnule proti sobě. Jediným bodem se stala jeho ústa sklánějící se k jejím.

„Mami!“ Jeden výkřik, dva zmatené pohledy a jeden rozzuřený. Severus stál rázem na druhém konci místnosti a Hermiona se snažila pochopit, k čemu se to právě chystala.

Jean si, ale celou situaci vysvětlila jinak. Stoupla si mezi oba zúčastněné a s rukama v bok Hermioně vyčítala, že se jí musí neustále plést do života.

Jindy výřečná Hermiona se nedokázala bránit, ne když její vlastní dcera stojí proti ní kvůli němu.

 

Jean stála se strýčkem Harrym vedle sochy kentaurů v hale ministerstva a čekali na tetu Ginny, která měla dorazit každou chvíli, aby společně zašli na oběd. Náhle zpoza rohu vyšla Hermiona a zamířila k výtahu, odkud vyšel Tobias. Jean se rozhodla zamezit další katastrofě tím, že by matku zaměstnala a nechala Tobiase v klidu projít. Harry ji však rukou na rameni zastavil.

„Nechápeš, že se do něj zas bude navážet?“ snažila se mu vytrhnout.

„Severus se o sebe dokáže zaručeně postarat sám,“ vysvětlil jí své počínání.

Sledovala, a ač se jí to zdálo nedůstojné i díky dobré akustice poslouchala, setkání dvou lidí, na kterých jí velmi záleželo. Nejprve netečně prošli kolem sebe, než se Tobias, stojící zády pár kroků od ní, zeptal: „Proč sis vzala právě Weaslyho?“

Hermiona ustrnula s prstem na knoflíku přivolávající výtah.

„Ty jsi evidentně zájem neprojevil!“ vyslovila sotva slyšitelně do zavřených dveří, takže nepostřehla, kdy se otočil a přistoupil k ní.

„Mio,“ oplatil ji stejně hlasitě a položil dlaň na chvějící se rameno.

„Ne Severusi, svou šanci jsi propásl, když si mě nechal v ložnici samotnou, jen aby si mohl spáchat vraždu!“ hodila mu vyřčené k nohám se slzami v očích.

„Pak bych ti měl něco vrátit.“ Počkal, než k němu zvedla uplakané, překvapené, hnědé studánky a

stáhl si stužku, jež mu svazovala vlasy. „Vzpomínáš si, když si naposledy přišla ke mně? Mělas na krku černou mašli,“ zašeptal ochraptělým hlasem a vzal její dlaň do své, kam položil zmiňovaný předmět a prsty jí pevně zavřel v pěst.

„Nikdo, kromě nás dvou, se ji nedotkl,“ pronesl potichu otočen k odchodu.

Hermiona si přikryla dlaň druhou rukou a obě si přitiskla na srdce. Slzy nechala volně kanout, když sledovala vzdalující se postavu muže, s nímž jeden čas chtěla prožít celý zbytek života.

 

Jean seděla na své oblíbené pohovce s notesem v ruce, ale na práci se nemohla pořádně soustředit. Stále jí před očima vyvstával obraz zničené matky a zlomeného Tobiase. Osud je krutý hráč, ale ona ještě nevynesla všechna esa. Prudce otočila stránku a v hrubých obrysech si začala rýsovat svůj plán na záchranu dvou duší.

 

„Harry, nechápu, k čemu to?“ Hermiona seděla unaveně v ministrově kanceláři a snažila se pochopit proč. Hlavou jí pobíhali permoníci a třískali svou porcelánovou výbavičku na střepy. Několik dní se už pořádně nevyspala, stále se v noci budila divokými sny plnými násilí a utrpení.

„Myslím, že tohle by´s rozhodně měla vidět,“ postavil před ni její přítel Myslánku plnou něčích vzpomínek. Vířily a kroužily kolem středu jako tornádo.

Nechápavě zvedla oči od modravého víru. Harry ji pouze pokynul, aby nahlédla do hlubin připravených myšlenek.

Mezitím co se Hermiona prodírala zákoutím rozervané a tolik zkoušené duše, Harry si nepřítomně pohrával s prázdnou dózičkou, označenou štítkem, na kterém bylo úhledným písmem napsáno:

„Severus Snape“

 

Severus otevřel okno sově, která se už dobrých deset minut dožadovala vstup do jeho pokoje. Strhl vlezlému tvorovi úředně vyhlížející dopis z pařátu a nebohé zvíře vystrčil opět ven. Náladu na byrokracii rozhodně neměl, a proto odhodil svitek na stůl pro pozdější příhodnější dobu. Zpráva se však rozhodně odbít nenechala. Vzlétla, rozrolovala se a odměřeně mu sdělila, že dle nového rozhodnutí je zbaven veškerých obvinění a tudíž smí žít ode dneška svobodně, volně a dle svého uvážení.

„Zatracený Potter a jeho milosrdenství!“ Chytil vztekle pergamen bez ohledu na to, jestli mu předeklamoval celý svůj obsah, a mrštil jím do plamenů.

Zanedlouho na to se do místnosti začala dobývat další pošta. Jeho zkoušené nervy takovou zátěž rozhodně nemohou snést, usoudil. Málem drobnému výrovi utrhl nožku při přebírání malého dopisu a splašené zahoukání, když byl pták nešetrně vystrčen za okno, nebylo bráno na zřetel.

 

Hermiona stála nerozhodně s rukou na klice. Merline, tolik jí srdce nebušilo ani v den její svatby. Tolik hořkosti se skrývalo na druhé straně a ona ji hodlala vytěsnit jednou provždy. Nádech, výdech a krok na cestu do nového osudu. Přešla prsty po zaprášené desce stolu, a fakt, že za sebou nechávaly stopy, ignorovala. Vše zůstalo na svém místě. Vzpomínky na ni dýchaly z každého koutu. Zapálila nedohořelé svíce a malá kamenná ložnice se naplnila světlem. Severusovi soukromé komnaty. Zde vše začalo, zde vše také skončí!

Pohrávala si s těžkým baldachýnem, když uslyšela jeho kroky. Zahnala palčivé slzy a otočila se.

Život si s nimi zahrál dokonalou partií zvratů a nelehkých událostí. Podala mu složený papírek.

„Severus Snape nikdy neprosí.“

„Hermiona Grangerová nikdy nelituje svých činů,“ rozložil na oplátku svůj lístek.

„Jean…“ Vydechla smutně i vesele zároveň Hermiona.

„Přece jsi přišla. Proč?“

„Hermiona Grangerová svých činů možná nelituje, ale Hermiona Weasleyová by se to naučit mohla,“ sáhla do kapsy hábitu. „Patří ti víc než mě.“ Položila černou stužku do jeho dlaně, on druhou přikryl její drobnou ruku.

„Hermiono…“ překvapení, ač skrývané, si našlo cestu ven.

„Nevěřila bych, že Brumbál byl tak krutý manipulátor,“ sklopila oči k podlaze.

„Potter a jeho ušlechtilé úmysly,“ vztekle přešel místnost a praštil do zavřených dveří.

„Posunulo mě to dál,“ zašeptala s rukou chlácholivě položenou na jeho lopatce.

„Nestojím o tvou lítost,“ zavrčel podrážděně.

„A lásku?“ opřela si tvář o jeho záda.

Ustrnul.

Opatrně se otočil a vtáhl si ji do náruče. Zasunul jí pramen vlasů stínící její oči plné zoufalé naděje za ucho a zaváhal jen pár vteřin, než přikryl její ústa svými.

Vyzdvihl ji do náruče, aby pár rychlými kroky překonal vzdálenost k dlouho nepoužívané posteli.

Tolik let jí chyběl, tolik let ho nenáviděla.

 

„Co myslíte, jak to uvnitř vypadá?“ zalehl Adrien vedle svých společnic na travnaté Bradavické pozemky, které se pod přikrývkou šera chystaly k odpočinku.

„Pokud do teď nevytáhli hůlky, aby se dostali ven, případně aby se pozabíjeli, máme vyhráno,“ zašeptala Jean a prosila všechny zakladatele Bradavic za odpuštění, že svou matku a Tobiase zamkla ve sklepení.

„Neexistuje kouzlo na prohlédnutí zdí?“ ozvala se po pár hodinách jedna ze tří tmavých siluet ležících v trávě.

„Snad byste nechtěla, slečno Weasleyová, nahlížet své matce do soukromí?“ zlobila se naoko profesorka McGonagallová.

„A děláme tu…“ zeptala se Jean na oplátku.

Profesorka se zamyslela, načež promluvila potutelným hlasem: „Pozorujeme vliv rozložení hvězd na chování vybraných jedinců.“

Tři spiklenci se naplno rozesmáli, protože jim bylo jasné, že jejich plán musel rozhodně vyjít.

 

 

Vysvětlivky určené těm, kteří se v HP neorientují tak, jako například wixie:

Hermiona Grangerová celým jménem – Hermiona Jean Grangerová

Moly Weaslyová za svobodna – Moly Prewettová

Severusova matka – Eileen Prince-Lloyd

Severusův otec – Tobias Snape